Panáček, který předpovídal počasí
Říkalo se mu „panáček co předpovídá počasí“
Anton Schott
Před nějakými třiceti čtyřiceti léty bylo možno ho najít a uvidět na všech trzích a poutích až daleko do vnitrozemí, od neštovic poďobaného Ruperta, nebo zcela obyčejně zvaného „panáček, co předpovídá počasí“. Bylo možno spatřit velkou, zeleně natřenou skříňku, uzpůsobenou pro nošení na zádech, zcela naplněnou velkými i malými domečky na předpovídání počasí, s panáčkem a panenkou, a pod touto skříňkou nepříliš vyrostlého, podsaditého a ohnutého chlapa, jehož zcela bezvousý obličej byl plný ďolíků a hrbolků. Téměř se podobal čerstvě vyštěrkované vesnické cestě.
Nevyvolával své zboží jako jiní kramáři a trhovci, své domečky na předpovídání počasí, své dřevěné nádobí, jako hračku pro malé holčičky a své kravičky a koníčky pro chlapce; tiše, jako němý stál vedle své skříňky. Kdo od něho chtěl něco koupit, ten ho beztak našel zcela snadno a kdo jeho věci a věcičky nepotřeboval, tomu je také nechtěl vnucovat.
V té době nebyl již dlouho mladý, a většina lidí ho vůbec jinak neznala, než jaký byl pořád. Jen zcela staří lidé si vzpomínali na dobu, kdy Rupert byl ještě mladý, nebo alespoň mladší než teď. To bylo již pěkně přes půl století, ale jednou to bylo.
Tehdy byl jeho obličej také tak hladký a rovný, jako u všech ostatních lidí a ve své mladistvé bujnosti často ani nevěděl, jakou pošetilost a šelmovství by měl mít za lubem, nebo ji provést. Náhle se ale objevilo v kraji onemocnění neštovicemi, „neštovičník“, jak lidé říkali, a přepadlo toho nebo onoho, některé dokonce sklátilo do hrobu. Také jeho, Ruperta, položilo na týdny do postele, a když se z toho dostal a mohl opět stát na nohou, byl všude a všude plný jizev po neštovicích. Aby se nad tím trápil nebo dokonce zlobil? Už to tak bylo a tak to zůstalo a on chvála Bohu nebyl jediný, kdo se pak měl probíjet životem s nerovnou kůží. Jenom jednou, později, někoho žalostně zbil, protože se mu vysmíval, že mu na obličeji mlátili hrách.
O nejstarší dceři Dornstanderově, která byla neštovicemi právě tak zohyzděna, jednou někdo řekl, že jí to moc nevadí, Dorstander by musel jen pár stovek nalepit na obličej své nejstarší. A tuhle řeč a radu si Rupert také přizpůsobil pro svou potřebu. Pár stovek navíc …!
Byl tehdy ve službě u Bruckmüllera jako kočí a vůbec ještě neměl žádné stovky. Ale vydělával dobře a mimo to některý týden dostal na zpropitném víc, než měl mzdy. Proto se musel dát do spoření, když chtěl stovky nashromáždit. A začal s tím vážně. Tak jako dříve chodil sice se svými vrstevníky a známými do hospody a veselil se tam, ale s penězi od té doby zacházel šetrně. Docela brzy se začalo povídat, že poďobaný Rupert je něco jako půjčovač peněz, kterému ten nebo onen již dluží padesátku nebo dokonce stovku.
A nebylo to prázdné, bezdůvodné šuškání; ale kolik si během doby uspořil a nahamonil, to nikdo nevěděl. Jen staré Stachernandle, kolem jejíž Barborky se již schválně jistou dobu ometal, se jednou s vypočítavým úmyslem svěřil a ta potom poradila, aby se oženil. Za ty peníze příležitostně koupit domek a pozemkem a dobytkem, potom se oženit, a dál vydělávat a dál spořit! Za několik let by se tímhle způsobem mohl dostat až k malému selskému dvorci.
To bylo přibližně totéž, nač vlastně již dlouho pomýšlel a nač si vystavěl již stovky vzdušných zámků. A tak se ještě víc měl kolem Barborky a jednou to konečně dovedl až k rozhodující otázce. Tak a tak to s ním je a to a ono by měl v úmyslu. Zda by ona, Barborka, snad by byla ochotná s ním příležitostně jít jednou k faráři a k oltáři. Právě aby věděl něco určitého a při vhodné příležitosti by mohl koupit nějaký domek.
Každá otázka si žádá odpověď zvláště ta, s níž se má spojit a na ní záviset osud a životní štěstí dvou lidí. Se vší rozvážností mu tedy Barborka dala tuto odpověď, a to ho, Ruperta, dvakrát potěšilo. Na vše se má jít s rozumem a rozvážností a kde toto je přítomno, je u toho také nezbytná vážnost.
Od té doby byla obloha plná nebeské hudby, všechny cesty a pěšiny posety květinami, a on sám cítil, že se vznáší v pouhém štěstí a blaženosti. Poptával se, zda je na prodej nějaký pěkný domeček s pozemkem a dobytkem a jednou se na jeden doptal. Nyní by štěstí mělo dosáhnout vrcholu. Domek se mu líbil a Barborce také a cena byla přijatelná. V sobotu se mělo jít k faráři, aby v neděli snad mohla následovat první ohláška a v neděli odpoledne by chtěl domek koupit. Chtěl…!
Na celá desetiletí dopředu buduje člověk své plány a vzdušné zámky a často klopýtne již na počátku o klacek, který leží těsně před ním. Chtít!
Rupert chtěl, ale nedostal se k tomu. Měl ve stejný den odvézt těžkou fůru prken dolů do městečka a na této cestě ho doprovázela Barborka, aby ještě ve městečku něco nakoupila na nastávající svatbu a jela s ním zase zpět domů. Před městečkem ale na ně čekalo neštěstí.
V tuto dobu stalo se v nížině a v městečkách a městysech na okraji lesnatých hor módou, že si synové bohatých lidí, kteří se jinak nemohli prosadit, koupili jízdní kola a projížděli se na nich kolem dokola. Ledererův kluk hloupá, domýšlivá a velkohubá potvora si také koupil takového „drátěného osla“ a vrávoral na něm po všech ulicích a uličkách. Neštěstí ho hnalo stejného dne právě na cestu, kudy jel Rupert se svou fůrou prken do městečka. Ve své nešikovnosti nedovedl otočit, několik okamžiků kolísal a vrávoral sem a tam, až konečně i s kolem upadl.
Tím se koně splašili, a zatímco je chtěl Rupert udržet a zklidnit, Barborka chtěla utáhnout u vozu brzdu, aby tak povoz zastavila. Uklouzla ale, dostala se pod kola a zůstala za vozem ležet nadočisto mrtvá. Muži, kteří pracovali nedaleko, hned přispěchali k místu neštěstí a přišli na pomoc. Jakmile Rupert uviděl to neštěstí, skočil bez rozmýšlení zuřivě na Ledererova kluka a srazil ho na zem.
Potom ho odvedli k soudu a do vězení. Ledererův kluk přišel za hodnou chvíli zase k sobě, ale Rupert byl přesto odsouzen k několika týdnům vězení.
Od té doby byl jakoby pohlcen zemětřesením a zmizel. Nikdo se o něm nic nedověděl, ani o něm neslyšel a několik jeho dlužníků už ho považovalo za nezvěstného nebo dokonce mrtvého.
Trvalo to několik let; jednou o svátku svatého Josefa se nenadále opět objevil a jeden nebo dva týdny se povídalo, že koupil tak zvaný Hennerův domek vysoko v lesnatých horách, kde si lišky a zajíci dávali dobrou noc a kam mnohdy po celé týdny nezabloudila lidská duše.
Přátelé a známí z dřívější doby ho zpočátku několikrát vyhledali, ale nedalo se s ním moc mluvit a brzy se potají šeptalo, že to nemá v hlavě docela v pořádku.
O svatojánské pouti stál ale Rupert před kostelem s novou zeleně natřenou skříňkou, opatřenou popruhy k nošení na zádech a … nabízel ke koupi domečky na předpovídání počasí a dětské hračky. Ten koupil něco, onen také a z poloviny plnou zboží vlekl skříňku opět přes hory a doly zpět do svého Hennerova domečku.
Od té doby bylo ho možno vídat a najít i s jeho zelenou skříňkou, jeho domečky a jeho hračkami na každém jarmarku a každé pouti. Moc málo lidí vědělo, že tyto věci a drobnůstky sám zhotovuje, a málokdo se také na to ptal. I nadále se o nikoho nestaral a zase nikdo se také nezajímal o něj. Ostatní lidé a on se během doby zcela rozešli. Staří ho ponenáhlu zapomínali nebo umřeli a mladí ho znali jen z jarmarků a poutí. Ani už nevěděli, že se kdysi jmenoval Rupert a říkali mu proto všude „Panáček, který předpovídá počasí“. Někteří se dokonce domnívali, že někde a někdy seděl v čarodějnické škole a naučil se tak zvanému „černému umění“ a že umí víc, než jen jíst černý chleba. Kdo může dělat domečky, které mohou předem předpovídat počasí, ten by také mohl počasí měnit sám k užitku nebo škodě ostatních lidí a o takovém není třeba vědět víc než to, že si ho nikdo nemá znepřátelit.
Míjel čas a míjela desetiletí. Staří pomalu vymírali a mladí stárli. Jenom Rupert zdánlivě téměř nestárl. Na každém jarmarku v celém kraji bylo ho možno nalézt a často i v daleké nížině a počasí a špatné cesty mu moc nevadily.
Jeho poslední cesta na trh byla ale ta, která vedla na trh o svatém Šimonovi, daleko v podhůří. Když odcházel z domova s plnou skříňkou na zádech, ležela na krajině a v údolí hustá podzimní mlha, avšak nad horskými výšinami smálo se jasné slunce; když s téměř prázdnou skříňkou šlapal domů, celé nebe bylo zataženo těžkými sněhovými mraky. Ostrý vítr fičel údolími a přes výšiny a hnal před sebou pár sněhových vloček a přes lesnaté hory olověně zbarvená sněhová oblaka.
Vzpomínaje na minulé časy a lidi, klopýtal a šlapal Rupert svou cestou k městečku a k za ním se zvedajícím lesnatým horám. Co by se staral o počasí a zimu? To, co by potřeboval v zimní době, už měl doma, a pod převisem střechy byla vyrovnána hranice suchého dřeva, která by stačila na dvě zimy. Peníze měl také; pár halířů potřebných pro stáří ve spořitelně a co by jinak spotřeboval u sebe v kapse. Co tedy? Tu ho vyrušily z jeho snění dvě dětičky. Táhly malý vozík naložený svazkem jedlových větví a vypadaly zcela promrzlé. Obličejíčky a ručičky modré jako švestka, červenomodré nožičky bez punčoch a bot, a oblečení samé díry a cáry.
„Ty, panáčku, dej nám nějaký domeček, kde svítí sluníčko!“ Větší z dětiček, holčička kost a kůže o něj prosila a dívala se na starého muže zpola bázlivě, zpola s nadějí a touhou.
„Vy kůže“, zavrčel Rupert mrzutě. „ K čemu potřebujete domeček na počasí? K rozlámání?“
„Ne, na to, aby na vše svaté svítilo teplé sluníčko, když budeme trochu zdobit tatínkův hrob…a když je tak zima…“
„Měla by to udělat vaše matka!“
„Ta je nemocná a leží.“
Nyní se pořádně na děti podíval. Bída, jak vypadaly! Asi také neměly nic nebo málo co k jídlu. Ovšem, když otec byl v hrobě a matka nemocná v posteli. Nebeský otče, kdyby Barborka žila a on by třeba jednou umřel a jeho děti by takhle musely stát samy ve světě…
„Nemáte žádné jiné šatičky?“
„Ne…, protože maminka je nemocná.“
„Pojďte se mnou do krámu, koupím vám je“
„A domeček s teplým sluníčkem!“
„Také jeden dostanete.“
U kupce zakoupil každému teplé zimní oblečení a teplé punčochy s dřeváky. Potom vzal jeden ze zbylých domečků ze zelené skříňky a dal jim také ten.
„Těm se nemuselo takhle špatně dařit“, vyprávěl mezitím kupec. „Kdysi měl Lederer obchod v městečku. Tři čtvrtě z toho rozházel jejich dědeček a zbytek jejich otec. Teď tu sedí ti blázni, jako hromádka bídy.“
Ten Lederer, jejich dědeček, co oddělal jeho Barborku? Pár okamžiků mu bylo čistě líto, že ty věci koupil. Ale záhy mu napadlo: Co tihle za to mohou? Dvě tři další myšlenky vyvolaly v jeho mysli podobenství o milosrdném samaritánovi a po kratším váhání vytáhl z ohmatané a špinavé peněženky několik bankovek a dal je kupci, aby je také přibalil ke zboží.
„A za peníze ať vaše maminka koupí něco k jídlu, aby zase byla zdravá“, přikázal ještě dětem. Potom zase vzal zelenou skříňku na záda a šlapal svou cestou.
„Blázen“, bručel kupec za ním. „Takovou hromadu peněz vyhodit kvůli lidem, kteří to jinak nechtěli!“
„Lump!“, vrčel Rupert sám k sobě, když klopýtal městečkem a zamířil na cestu do lesnatých hor. „Neměl jsem ho tehdy hned trefit tak, aby bylo po něm? Vina by nebyla tak zlá a tihle by dneska nebyli v bídě. Jako pár vyhozených koťátek, která naříkají hladem a zimou. Kdyby vůbec nikoho neměli, vzal bych je vskutku s sebou k sobě. Vskutku. Ale takhle?“
Pomalu se cítil tak, jakoby se kolem něho šířil uprostřed temného podzimního dne jasný a teplý sluneční svit. Radost, kterou udělal dětem, hřála a zářila v jeho srdci a mysli jako dobrá kamna. Zvenku ale kousala a hlodala zloba nad takovými lumpy, kteří měli na svědomí jeho Barborku. Peníze a majetek je zkazil a tak zůstaly ubohé děti ve světě bez pomoci.
Ode dne, kdy venku před městečkem se jeho štěstí roztříštilo na tisíce střepů a vlekli ho před soud, nikdy již nezašel do nějaké hospody; dnes ho to táhlo bezděčně do té poslední při cestě. Zlobu, která mu kazila krásnou a sluncem zářící radost, musel spláchnout. To se mu také brzy podařilo. Když ale vzal na záda svou zelenou skříňku, hnal krajinou venku prudký vítr první sněhovou bouři.
„Zůstaň dneska tady“, radila mu hospodská. „Brzy se setmí a v tomhle počasí šlapat nahoru do lesů…Zítra to může být lepší.“
„Ale“, udělal pohrdavě. „Rád bych to věděl. Jako by našinec už nic neznamenal.“
Jako za jasného a teplého slunečního svitu šlapal a klopýtal pryč sněhovým vírem. Jak zářily oči obou dětiček jasnou radostí z teplého zimního oblečení a domečku s panáčkem a panenkou! Zářily tak, že jemu samému bylo teplo v srdci i kolem něho. Kdyby ještě jednou něco takového udělal – domeček s teplým slunečním svitem! V srdci a mysli mu bylo pořád lehčeji a jasněji, ale skříňka tížila na jeho zádech stále více. Byl dneska skutečně již unaven, nebo nebyl na pár džbánků piva zvyklý? Ale co! Při příležitosti si zkrátka odpočine. Cestu do Hennerova domku najde také potmě a ve sněhové bouři a člověk jako on už nic na světě nezmešká.
Nahoře na prvním vršku si odpočinul za lískovým keřem u cesty a … tam ho také našli dva dny později lidé, kteří šli do kostela, napůl zavátého sněhem, mrtvého, dočista mrtvého, překvapeného náhlou smrtí nebo zmrzlého. V jeho obličeji zůstal ale blažený úsměv.
Na svatošimonském trhu v Brosenau viděli ho s jeho zelenou skříňkou naposled.
Povídku „Das Wettermannl“ Antona Schotta přeložil MUDr. Oldřich Richter. Byla uveřejněna v r. 1931 v Illustrierter Hausschatz-Kalender vydávaného v nakladatelství Steinbrenner Vimperk.
Anton Schott
Před nějakými třiceti čtyřiceti léty bylo možno ho najít a uvidět na všech trzích a poutích až daleko do vnitrozemí, od neštovic poďobaného Ruperta, nebo zcela obyčejně zvaného „panáček, co předpovídá počasí“. Bylo možno spatřit velkou, zeleně natřenou skříňku, uzpůsobenou pro nošení na zádech, zcela naplněnou velkými i malými domečky na předpovídání počasí, s panáčkem a panenkou, a pod touto skříňkou nepříliš vyrostlého, podsaditého a ohnutého chlapa, jehož zcela bezvousý obličej byl plný ďolíků a hrbolků. Téměř se podobal čerstvě vyštěrkované vesnické cestě.
Nevyvolával své zboží jako jiní kramáři a trhovci, své domečky na předpovídání počasí, své dřevěné nádobí, jako hračku pro malé holčičky a své kravičky a koníčky pro chlapce; tiše, jako němý stál vedle své skříňky. Kdo od něho chtěl něco koupit, ten ho beztak našel zcela snadno a kdo jeho věci a věcičky nepotřeboval, tomu je také nechtěl vnucovat.
V té době nebyl již dlouho mladý, a většina lidí ho vůbec jinak neznala, než jaký byl pořád. Jen zcela staří lidé si vzpomínali na dobu, kdy Rupert byl ještě mladý, nebo alespoň mladší než teď. To bylo již pěkně přes půl století, ale jednou to bylo.
Tehdy byl jeho obličej také tak hladký a rovný, jako u všech ostatních lidí a ve své mladistvé bujnosti často ani nevěděl, jakou pošetilost a šelmovství by měl mít za lubem, nebo ji provést. Náhle se ale objevilo v kraji onemocnění neštovicemi, „neštovičník“, jak lidé říkali, a přepadlo toho nebo onoho, některé dokonce sklátilo do hrobu. Také jeho, Ruperta, položilo na týdny do postele, a když se z toho dostal a mohl opět stát na nohou, byl všude a všude plný jizev po neštovicích. Aby se nad tím trápil nebo dokonce zlobil? Už to tak bylo a tak to zůstalo a on chvála Bohu nebyl jediný, kdo se pak měl probíjet životem s nerovnou kůží. Jenom jednou, později, někoho žalostně zbil, protože se mu vysmíval, že mu na obličeji mlátili hrách.
O nejstarší dceři Dornstanderově, která byla neštovicemi právě tak zohyzděna, jednou někdo řekl, že jí to moc nevadí, Dorstander by musel jen pár stovek nalepit na obličej své nejstarší. A tuhle řeč a radu si Rupert také přizpůsobil pro svou potřebu. Pár stovek navíc …!
Byl tehdy ve službě u Bruckmüllera jako kočí a vůbec ještě neměl žádné stovky. Ale vydělával dobře a mimo to některý týden dostal na zpropitném víc, než měl mzdy. Proto se musel dát do spoření, když chtěl stovky nashromáždit. A začal s tím vážně. Tak jako dříve chodil sice se svými vrstevníky a známými do hospody a veselil se tam, ale s penězi od té doby zacházel šetrně. Docela brzy se začalo povídat, že poďobaný Rupert je něco jako půjčovač peněz, kterému ten nebo onen již dluží padesátku nebo dokonce stovku.
A nebylo to prázdné, bezdůvodné šuškání; ale kolik si během doby uspořil a nahamonil, to nikdo nevěděl. Jen staré Stachernandle, kolem jejíž Barborky se již schválně jistou dobu ometal, se jednou s vypočítavým úmyslem svěřil a ta potom poradila, aby se oženil. Za ty peníze příležitostně koupit domek a pozemkem a dobytkem, potom se oženit, a dál vydělávat a dál spořit! Za několik let by se tímhle způsobem mohl dostat až k malému selskému dvorci.
To bylo přibližně totéž, nač vlastně již dlouho pomýšlel a nač si vystavěl již stovky vzdušných zámků. A tak se ještě víc měl kolem Barborky a jednou to konečně dovedl až k rozhodující otázce. Tak a tak to s ním je a to a ono by měl v úmyslu. Zda by ona, Barborka, snad by byla ochotná s ním příležitostně jít jednou k faráři a k oltáři. Právě aby věděl něco určitého a při vhodné příležitosti by mohl koupit nějaký domek.
Každá otázka si žádá odpověď zvláště ta, s níž se má spojit a na ní záviset osud a životní štěstí dvou lidí. Se vší rozvážností mu tedy Barborka dala tuto odpověď, a to ho, Ruperta, dvakrát potěšilo. Na vše se má jít s rozumem a rozvážností a kde toto je přítomno, je u toho také nezbytná vážnost.
Od té doby byla obloha plná nebeské hudby, všechny cesty a pěšiny posety květinami, a on sám cítil, že se vznáší v pouhém štěstí a blaženosti. Poptával se, zda je na prodej nějaký pěkný domeček s pozemkem a dobytkem a jednou se na jeden doptal. Nyní by štěstí mělo dosáhnout vrcholu. Domek se mu líbil a Barborce také a cena byla přijatelná. V sobotu se mělo jít k faráři, aby v neděli snad mohla následovat první ohláška a v neděli odpoledne by chtěl domek koupit. Chtěl…!
Na celá desetiletí dopředu buduje člověk své plány a vzdušné zámky a často klopýtne již na počátku o klacek, který leží těsně před ním. Chtít!
Rupert chtěl, ale nedostal se k tomu. Měl ve stejný den odvézt těžkou fůru prken dolů do městečka a na této cestě ho doprovázela Barborka, aby ještě ve městečku něco nakoupila na nastávající svatbu a jela s ním zase zpět domů. Před městečkem ale na ně čekalo neštěstí.
V tuto dobu stalo se v nížině a v městečkách a městysech na okraji lesnatých hor módou, že si synové bohatých lidí, kteří se jinak nemohli prosadit, koupili jízdní kola a projížděli se na nich kolem dokola. Ledererův kluk hloupá, domýšlivá a velkohubá potvora si také koupil takového „drátěného osla“ a vrávoral na něm po všech ulicích a uličkách. Neštěstí ho hnalo stejného dne právě na cestu, kudy jel Rupert se svou fůrou prken do městečka. Ve své nešikovnosti nedovedl otočit, několik okamžiků kolísal a vrávoral sem a tam, až konečně i s kolem upadl.
Tím se koně splašili, a zatímco je chtěl Rupert udržet a zklidnit, Barborka chtěla utáhnout u vozu brzdu, aby tak povoz zastavila. Uklouzla ale, dostala se pod kola a zůstala za vozem ležet nadočisto mrtvá. Muži, kteří pracovali nedaleko, hned přispěchali k místu neštěstí a přišli na pomoc. Jakmile Rupert uviděl to neštěstí, skočil bez rozmýšlení zuřivě na Ledererova kluka a srazil ho na zem.
Potom ho odvedli k soudu a do vězení. Ledererův kluk přišel za hodnou chvíli zase k sobě, ale Rupert byl přesto odsouzen k několika týdnům vězení.
Od té doby byl jakoby pohlcen zemětřesením a zmizel. Nikdo se o něm nic nedověděl, ani o něm neslyšel a několik jeho dlužníků už ho považovalo za nezvěstného nebo dokonce mrtvého.
Trvalo to několik let; jednou o svátku svatého Josefa se nenadále opět objevil a jeden nebo dva týdny se povídalo, že koupil tak zvaný Hennerův domek vysoko v lesnatých horách, kde si lišky a zajíci dávali dobrou noc a kam mnohdy po celé týdny nezabloudila lidská duše.
Přátelé a známí z dřívější doby ho zpočátku několikrát vyhledali, ale nedalo se s ním moc mluvit a brzy se potají šeptalo, že to nemá v hlavě docela v pořádku.
O svatojánské pouti stál ale Rupert před kostelem s novou zeleně natřenou skříňkou, opatřenou popruhy k nošení na zádech a … nabízel ke koupi domečky na předpovídání počasí a dětské hračky. Ten koupil něco, onen také a z poloviny plnou zboží vlekl skříňku opět přes hory a doly zpět do svého Hennerova domečku.
Od té doby bylo ho možno vídat a najít i s jeho zelenou skříňkou, jeho domečky a jeho hračkami na každém jarmarku a každé pouti. Moc málo lidí vědělo, že tyto věci a drobnůstky sám zhotovuje, a málokdo se také na to ptal. I nadále se o nikoho nestaral a zase nikdo se také nezajímal o něj. Ostatní lidé a on se během doby zcela rozešli. Staří ho ponenáhlu zapomínali nebo umřeli a mladí ho znali jen z jarmarků a poutí. Ani už nevěděli, že se kdysi jmenoval Rupert a říkali mu proto všude „Panáček, který předpovídá počasí“. Někteří se dokonce domnívali, že někde a někdy seděl v čarodějnické škole a naučil se tak zvanému „černému umění“ a že umí víc, než jen jíst černý chleba. Kdo může dělat domečky, které mohou předem předpovídat počasí, ten by také mohl počasí měnit sám k užitku nebo škodě ostatních lidí a o takovém není třeba vědět víc než to, že si ho nikdo nemá znepřátelit.
Míjel čas a míjela desetiletí. Staří pomalu vymírali a mladí stárli. Jenom Rupert zdánlivě téměř nestárl. Na každém jarmarku v celém kraji bylo ho možno nalézt a často i v daleké nížině a počasí a špatné cesty mu moc nevadily.
Jeho poslední cesta na trh byla ale ta, která vedla na trh o svatém Šimonovi, daleko v podhůří. Když odcházel z domova s plnou skříňkou na zádech, ležela na krajině a v údolí hustá podzimní mlha, avšak nad horskými výšinami smálo se jasné slunce; když s téměř prázdnou skříňkou šlapal domů, celé nebe bylo zataženo těžkými sněhovými mraky. Ostrý vítr fičel údolími a přes výšiny a hnal před sebou pár sněhových vloček a přes lesnaté hory olověně zbarvená sněhová oblaka.
Vzpomínaje na minulé časy a lidi, klopýtal a šlapal Rupert svou cestou k městečku a k za ním se zvedajícím lesnatým horám. Co by se staral o počasí a zimu? To, co by potřeboval v zimní době, už měl doma, a pod převisem střechy byla vyrovnána hranice suchého dřeva, která by stačila na dvě zimy. Peníze měl také; pár halířů potřebných pro stáří ve spořitelně a co by jinak spotřeboval u sebe v kapse. Co tedy? Tu ho vyrušily z jeho snění dvě dětičky. Táhly malý vozík naložený svazkem jedlových větví a vypadaly zcela promrzlé. Obličejíčky a ručičky modré jako švestka, červenomodré nožičky bez punčoch a bot, a oblečení samé díry a cáry.
„Ty, panáčku, dej nám nějaký domeček, kde svítí sluníčko!“ Větší z dětiček, holčička kost a kůže o něj prosila a dívala se na starého muže zpola bázlivě, zpola s nadějí a touhou.
„Vy kůže“, zavrčel Rupert mrzutě. „ K čemu potřebujete domeček na počasí? K rozlámání?“
„Ne, na to, aby na vše svaté svítilo teplé sluníčko, když budeme trochu zdobit tatínkův hrob…a když je tak zima…“
„Měla by to udělat vaše matka!“
„Ta je nemocná a leží.“
Nyní se pořádně na děti podíval. Bída, jak vypadaly! Asi také neměly nic nebo málo co k jídlu. Ovšem, když otec byl v hrobě a matka nemocná v posteli. Nebeský otče, kdyby Barborka žila a on by třeba jednou umřel a jeho děti by takhle musely stát samy ve světě…
„Nemáte žádné jiné šatičky?“
„Ne…, protože maminka je nemocná.“
„Pojďte se mnou do krámu, koupím vám je“
„A domeček s teplým sluníčkem!“
„Také jeden dostanete.“
U kupce zakoupil každému teplé zimní oblečení a teplé punčochy s dřeváky. Potom vzal jeden ze zbylých domečků ze zelené skříňky a dal jim také ten.
„Těm se nemuselo takhle špatně dařit“, vyprávěl mezitím kupec. „Kdysi měl Lederer obchod v městečku. Tři čtvrtě z toho rozházel jejich dědeček a zbytek jejich otec. Teď tu sedí ti blázni, jako hromádka bídy.“
Ten Lederer, jejich dědeček, co oddělal jeho Barborku? Pár okamžiků mu bylo čistě líto, že ty věci koupil. Ale záhy mu napadlo: Co tihle za to mohou? Dvě tři další myšlenky vyvolaly v jeho mysli podobenství o milosrdném samaritánovi a po kratším váhání vytáhl z ohmatané a špinavé peněženky několik bankovek a dal je kupci, aby je také přibalil ke zboží.
„A za peníze ať vaše maminka koupí něco k jídlu, aby zase byla zdravá“, přikázal ještě dětem. Potom zase vzal zelenou skříňku na záda a šlapal svou cestou.
„Blázen“, bručel kupec za ním. „Takovou hromadu peněz vyhodit kvůli lidem, kteří to jinak nechtěli!“
„Lump!“, vrčel Rupert sám k sobě, když klopýtal městečkem a zamířil na cestu do lesnatých hor. „Neměl jsem ho tehdy hned trefit tak, aby bylo po něm? Vina by nebyla tak zlá a tihle by dneska nebyli v bídě. Jako pár vyhozených koťátek, která naříkají hladem a zimou. Kdyby vůbec nikoho neměli, vzal bych je vskutku s sebou k sobě. Vskutku. Ale takhle?“
Pomalu se cítil tak, jakoby se kolem něho šířil uprostřed temného podzimního dne jasný a teplý sluneční svit. Radost, kterou udělal dětem, hřála a zářila v jeho srdci a mysli jako dobrá kamna. Zvenku ale kousala a hlodala zloba nad takovými lumpy, kteří měli na svědomí jeho Barborku. Peníze a majetek je zkazil a tak zůstaly ubohé děti ve světě bez pomoci.
Ode dne, kdy venku před městečkem se jeho štěstí roztříštilo na tisíce střepů a vlekli ho před soud, nikdy již nezašel do nějaké hospody; dnes ho to táhlo bezděčně do té poslední při cestě. Zlobu, která mu kazila krásnou a sluncem zářící radost, musel spláchnout. To se mu také brzy podařilo. Když ale vzal na záda svou zelenou skříňku, hnal krajinou venku prudký vítr první sněhovou bouři.
„Zůstaň dneska tady“, radila mu hospodská. „Brzy se setmí a v tomhle počasí šlapat nahoru do lesů…Zítra to může být lepší.“
„Ale“, udělal pohrdavě. „Rád bych to věděl. Jako by našinec už nic neznamenal.“
Jako za jasného a teplého slunečního svitu šlapal a klopýtal pryč sněhovým vírem. Jak zářily oči obou dětiček jasnou radostí z teplého zimního oblečení a domečku s panáčkem a panenkou! Zářily tak, že jemu samému bylo teplo v srdci i kolem něho. Kdyby ještě jednou něco takového udělal – domeček s teplým slunečním svitem! V srdci a mysli mu bylo pořád lehčeji a jasněji, ale skříňka tížila na jeho zádech stále více. Byl dneska skutečně již unaven, nebo nebyl na pár džbánků piva zvyklý? Ale co! Při příležitosti si zkrátka odpočine. Cestu do Hennerova domku najde také potmě a ve sněhové bouři a člověk jako on už nic na světě nezmešká.
Nahoře na prvním vršku si odpočinul za lískovým keřem u cesty a … tam ho také našli dva dny později lidé, kteří šli do kostela, napůl zavátého sněhem, mrtvého, dočista mrtvého, překvapeného náhlou smrtí nebo zmrzlého. V jeho obličeji zůstal ale blažený úsměv.
Na svatošimonském trhu v Brosenau viděli ho s jeho zelenou skříňkou naposled.
Povídku „Das Wettermannl“ Antona Schotta přeložil MUDr. Oldřich Richter. Byla uveřejněna v r. 1931 v Illustrierter Hausschatz-Kalender vydávaného v nakladatelství Steinbrenner Vimperk.