Návštěva z Krumlova
Nádražní ulicí šel do města starší muž. V ruce nesl větší dřevěný kufr, trochu jiný, než jaké obyčejně sloužily pro cestování, a na zádech měl na popruhu zavěšený stojan, trochu zase podobný těm, které používají malíři. Občas se za ním někdo ohlédl. Nebyl zdejší. To bylo vidět na prvý pohled. Přesto šel ulicí tak nějak samozřejmě, jistě, jako by to tady znal. Chvílemi se zastavoval, ale ne proto, že by si chtěl odpočinout od váhy zavazadel. Jen se tak rozhlížel, dokonce se v jednom okamžiku trochu zhoupl v kolenou, jakoby se chtěl na něco podívat z jiného úhlu.
Přešel za Optickou továrnu a u kovárny se dal přes most směrem na Glashüte, tedy na Skelnou Huť, jak by se správně mělo říkat česky. A už to viděl! Nebyl v Nýrsku dva tři roky, a jak se to tu změnilo. Hlavně tu svítí ty dva nové, nachlup stejné domky. To je cíl jeho cesty. Od přítele Blaua to dostal popsané v dopise. „Za mostem se podívej doleva. Nemůžeš to přehlédnout. Ten bližší je můj a ten vzdálenější přítele Watzlika.“ Teprve před brankou svá zavazadla odložil. Naučeně, jistým pohybem ruky. Kufr s nápadnou opatrností, stojan mu sklouzl s ramene, jen co se trochu sehnul ke straně. To už mu z domu vycházel naproti nově jmenovaný ředitel nýrské školy, Josef Blau, a zval ho dál. Kdepak! Nějaké to popovídání ve vrátkách, to ano, ale v hlavě už má plán na několik záběrů ve vsi Pajrek, pěkně, aby na snímku vynikla i zřícenina hradu nad ní a potom Starou Lhotu, s brusírnou zrcadel, ale také musí na zvláštní přání přítele Blaua udělat snímek školy, předchozí místo jeho učitelování. Je přece důležité využít toho krásného dne a světla, které si všude kolem něj hrálo se stromy, s vodou…
Zase zvedl svá zavazadla a zamířil proti vodě. Tentokrát neušel snad ani sto metrů a už je znovu pokládal. Takhle upravený ten nýrský klášter Anglických panen ještě nemá! Příprava byla přece jen trochu zdlouhavá. Stojan musel pevně stát, na něj se musel přimontovat fotografický přístroj, založit nová deska. Než se to všecko podařilo, už kolem poskakoval houf dětí. Něco takového dosud neviděly. Co to ten pán dělá, co to má? Ani jedno z dětí neumělo odpovědět. A koukejte, jak strká hlavu do té černé kapuce! Z kláštera vyšly černobíle oblečené jeptišky. Zamířily rovnou k fotografovi, zdravily se s ním a ukazovaly mu pohlednici, kterou nedávno dostaly poštou od přátel. Byl na ní záběr na kapli uprostřed celé stavby. „Ano, ano, to jsem fotil při poslední návštěvě“ pokyvoval hlavou fotograf. Šťastně se nad snímkem smály a kdo nevěděl, o co jde, tomu ukazovaly na snímku nápis „Kloster Neuern“ a v rohu do papíru vytlačený podpis „J. Seidel, Krumau“.
Karel Velkoborský
Přešel za Optickou továrnu a u kovárny se dal přes most směrem na Glashüte, tedy na Skelnou Huť, jak by se správně mělo říkat česky. A už to viděl! Nebyl v Nýrsku dva tři roky, a jak se to tu změnilo. Hlavně tu svítí ty dva nové, nachlup stejné domky. To je cíl jeho cesty. Od přítele Blaua to dostal popsané v dopise. „Za mostem se podívej doleva. Nemůžeš to přehlédnout. Ten bližší je můj a ten vzdálenější přítele Watzlika.“ Teprve před brankou svá zavazadla odložil. Naučeně, jistým pohybem ruky. Kufr s nápadnou opatrností, stojan mu sklouzl s ramene, jen co se trochu sehnul ke straně. To už mu z domu vycházel naproti nově jmenovaný ředitel nýrské školy, Josef Blau, a zval ho dál. Kdepak! Nějaké to popovídání ve vrátkách, to ano, ale v hlavě už má plán na několik záběrů ve vsi Pajrek, pěkně, aby na snímku vynikla i zřícenina hradu nad ní a potom Starou Lhotu, s brusírnou zrcadel, ale také musí na zvláštní přání přítele Blaua udělat snímek školy, předchozí místo jeho učitelování. Je přece důležité využít toho krásného dne a světla, které si všude kolem něj hrálo se stromy, s vodou…
Zase zvedl svá zavazadla a zamířil proti vodě. Tentokrát neušel snad ani sto metrů a už je znovu pokládal. Takhle upravený ten nýrský klášter Anglických panen ještě nemá! Příprava byla přece jen trochu zdlouhavá. Stojan musel pevně stát, na něj se musel přimontovat fotografický přístroj, založit nová deska. Než se to všecko podařilo, už kolem poskakoval houf dětí. Něco takového dosud neviděly. Co to ten pán dělá, co to má? Ani jedno z dětí neumělo odpovědět. A koukejte, jak strká hlavu do té černé kapuce! Z kláštera vyšly černobíle oblečené jeptišky. Zamířily rovnou k fotografovi, zdravily se s ním a ukazovaly mu pohlednici, kterou nedávno dostaly poštou od přátel. Byl na ní záběr na kapli uprostřed celé stavby. „Ano, ano, to jsem fotil při poslední návštěvě“ pokyvoval hlavou fotograf. Šťastně se nad snímkem smály a kdo nevěděl, o co jde, tomu ukazovaly na snímku nápis „Kloster Neuern“ a v rohu do papíru vytlačený podpis „J. Seidel, Krumau“.
Karel Velkoborský