MŮJ PRVNÍ AUTOSTOP | Muzeum Královského Hvozdu Nýrsko, a.s.

MŮJ PRVNÍ AUTOSTOP

ROČNÍ PLÁN AKCÍ

Seznamte se s tím, co chystáme v nejbližší době a přijďte mezi nás

Můj první autostop

Můj první autostop

Studium na střední škole přineslo do mého života mnoho nových zkušeností. Naučil jsem se například pozornosti a bleskovému postřehu. Důvodem byl můj nový spolužák Bóža. I když vážil 150 kilogramů, vyznačoval se neskutečnou hbitostí při zcizování svačin. Stačil okamžik nepozornosti a Bóža veden svým žravým instinktem neomylně nahmatal v aktovce vše, co bylo k snědku. Jeho další postup byste pouhým okem nepostřehli. Akce končila vyplivnutím prázdného igelitového pytlíku.

Ve čtvrtek jsme měli závěrem vyučování dvouhodinovku se samotným ředitelem školy. Jenomže ten měl důležitější práci, než do nás hustit občanskou nauku a civilní obranu. K naší radosti jsme mohli jít domů. Ale vlaky se z Klatov rozjížděly až po dvou hodinách. Mí zkušenější spolužáci měli jasno. Na trase mezi školou a nádražím se nachází útulná hospůdka. Čas lépe uteče, když zajdeme „na jedno“. Což o to, do Bóži kdybyste nalili celý sud piva, nikdo nic nepozná. Já měl problém po dvou pivech a několika seznamovacích panácích terfit na nádraží.

Za týden nám dvouhodinovka opět odpadla. Podíval jsem se do peněženky a konstatoval, že 30 korun kapesného na tento měsíc mi už proteklo hrdlem. A bez peněz do hospody nelez. Dvě hodiny čekat na nádraží se mi nechtělo. Rozhodl jsem se, že zkusím autostop. Ovšem cesta na vhodné místo ke stopování byla výrazně delší, než do hospůdky. Musel jsem projít značnou část Klatov až na domažlickou výpadovku. Po ní do kopce v Podhůrčí, kolem atletického stadionu a dál k odbočce na Nýrsko. Ještě 10 metrů a je zde ideální místo na stopování. Musím dodat, že v té době byl provoz na silnicích minimální. Pokud náhodou něco jelo, šlo zpravidla o náklaďák nebo služební vozidlo – a ty mi nezastavily. Tak jsem alespoň trénoval mávání pravou rukou. Asi po čtvrthodině dorazily na křižovatku dvě studentky. Byly to docela kočky, jedna brunetka a druhá blondýnka. Slušně se postavily padesát metrů za mě. Než stačily odložit kabely, ke křižovatce se blížilo první auto. Šlo v té době o nejluxusnější fáro brázdící silnice Československa – nablýskanou černou Tatru 603. Mával jsem na ni s maximálním úsilím, ale tatrovka mě obloukem objela a zastavila u koček. To je nespravedlnost! Otevřely se pravé zadní dveře a obě slečny elegantně nastoupily. Druhá, blondýna, se na okamžik zastavila, ohlédla se ke mně a udělala dlouhý nos! Ani jsem si v tom rozčilení nevšiml, že u mě zastavila jakási karikatura motocyklu. Šlo o prehistorickou tříkolku pro invalidy, snad předchůdce později vyráběných velorexů. Přední kolo bylo hodně předsazené a tyč, která od něj vedla, se před řidičem rozdvojovala do V. Na řídítkách byly umístěny různé páčky, které umožňovaly ovládání pomocí rukou. Řidič vypadal jako pilot z 1. Světové války. Na sobě měl koženou přilbu, historické brýle, koženou bundu a rukavice. Zeptal se: „Kam jedeš hochu?“ „Do Nýrska“ – vypadlo ze mě. „Výborně, já jedu ještě kousek dál. Tak si nasedni“ Kdo by tušil, že „přístroj“ má i sedačku pro spolujezdce? Po nasednutí převyšovala moje postava řidiče téměř o jeden metr. Vypadalo to komicky. Rázem jsem pochopil význam úsloví „vypadá jako opice na brusu“. Snad mě nikdo známý neuvidí… Při nasedání mi neuniklo, že řidič nemá nohy. V tu chvíli motor zaburácel a tříkolka se dala do pohybu. Nejvyšší rychlosti dosahovala při jízdě z mírného kopce. Odhadoval bych to i na padesátku. Tehdy se řidič opřel o řídítka a otočil se na mě s otázkou: „Není ti zima, hochu?“ Normálně bych odpověděl „je mi teplo dědečku Mrazíčku“, ale ze své pozice jsem viděl, jak naše vozidlo přejelo do protisměru a levé kolo už kodrcalo po krajnici. Tak jsem jen s vyvalenýma očima vyhrkl „není“. Ředitel tříkolky uspokojen odpovědí se vrátil do své výchozí polohy a vyvedl nás zpět do našeho jízdního pruhu. Tato nebezpečná situace se během jízdy opakovala ještě několikrát. Naštěstí proti nám nikdy nic nejelo.

Za necelou půlhodinku jsme dorazili do Janovic nad Úhlavou. Tato obec, ležící v polovině cesty, byla tehdy proslulá obří vojenskou posádkou. Ještě po letech jsem se dočetl na záchodku místní vyhlášené restaurace U kulaté báby, jak si záklaďáci službu v místních kasárnách pochvalovali. Do omítky byl vyryt nápis: Janovice nikdy více, radši kulku do palice.

Při výjezdu z Janovic jsem ze své vyčuhující pozice uviděl v dálce u krajnice známé stopařky. V ten okamžik bych byl nejraději neviditelný. Hlavou mi prolétly verše Jiřího Wolkera „stanu se menším a ještě menším, až budu nejmenším na celém světě“. Jakmile mě kočky uviděly, mohlo je to zničit. Smály se, až se za břicha popadaly. Teprve když je náš stroj minul, sebevědomí se mi vrátilo. Narovnal jsem se a opatrně otočil. Pravá ruka automaticky udělala dlouhý nos.

Vladimír Bulka

Webdesign & hosting: ŠumavaNet.CZ
Šumava, Nýrsko - turistické informace, tipy na výlety, ...