STRÁŽOV A JEHO HORNICKÁ HISTORIE, VÝZKUM ČLENŮ MUZEA KRÁLOVSKÉHO HVOZDU | Muzeum Královského Hvozdu Nýrsko, a.s.

STRÁŽOV A JEHO HORNICKÁ HISTORIE, VÝZKUM ČLENŮ MUZEA KRÁLOVSKÉHO HVOZDU

Nabídka

ROČNÍ PLÁN AKCÍ

Seznamte se s tím, co chystáme v nejbližší době a přijďte mezi nás

Strážov a jeho hornická historie, výzkum členů Muzea Královského hvozdu

V historii města se praví, že Strážovu byla udělena městská práva za vlády Ludvíka Jagelonského na základě objevení stříbrných rud přímo pod městem. Stalo se tak 24.7.1524, kdy bylo Strážovu (první zmínka 1352) uděleno právo vyšší a nižší popravy, právo týdenního trhu každou sobotu, dvou výročních čtrnáctidenních trhů, právo samosprávy a o rok později právo na opevnění a městský znak. K vyčerpání dolů došlo zřejmě záhy, v roce 1641 bylo město vypáleno Švédy a dále se nerozvíjelo. Historie dolování stříbra ve Strážově je poněkud nejasná. Přímo pod domy jsou opravdu staré štoly, v blízkosti městečka je zbytek haldy, nazývaný ,,Rudka“ podle barvy, která je pozůstatkem činnosti hutě. V minulých dobách byla surovina ve vodním roztoku využívána k moření dřeva proti červotoči a proti dřevomorce. Z tohoto vyplývá, že může obsahovat prvky jako arzén, síru nebo olovo, případně mědné sloučeniny. Po první světové válce byla dokonce halda roztěžena a několik vagónů bylo odvezeno k dalšímu chemickému zpracování. Tolik telegrafická zpráva z podzemí Strážova.

Mnoho nejasných zpráv s nádechem tajemna říkají lidé o chodbách pod Strážovem. Pátrání v literatuře, vyhledávání na internetu, i pokus získat více podkladů z oficiálních archivů nepřinesl nic k objasnění o rozsahu tajuplného podzemí. Ústní sdělení z počátku nedávala moc nadějí, protože podzemí je prý zasypáno nebo zatopeno bahnem. Panu řediteli muzea se podařilo navázat kontakt s panem Rouskem, starostou Strážova. Ten neodmítl spolupráci, zajistil přístup do podzemí. Rádi bychom mu tímto článkem vyslovili poděkování za jeho vstřícnost a ochotu. Sám neodolal zvědavosti a vydal se do míst, kde čas není odměřovaný polohou Slunce na obloze, ale tikotem vodních kapek na hladinu podzemní vody v nekonečné temnotě. Faktem je, že uskutečněný průzkum přinesl zajímavé objevy z míst, kde na čelby některých štol dopadl paprsek svítilny možná po několika stoletích.

Historická SDD (stará důlní díla) jsou překvapivě dobře zachovalá, stabilní, hnána v rulovém (pararula) masivu, bez výdřevy. Na stěnách jsou místy povlaky podzemních plísní, žádní živočichové nebyli zjištěni, tedy ani přezimující netopýři, štoly nenavštěvují hlodavci.

V současné době klesla hladina důlních vod a jsou s potřebnou výbavou průchozí. Návštěva podzemí se nesla ve znamení objevitelské euforie a nadšení z nepoznané činnosti. Při prolézání štolami tak nikdo nedbal na čas, ani na to, že se každý postupně obaloval několika vrstvami bláta a v holínkách přibývalo studené vody.První vstup sklepem budovy zavedl členy výpravy do historických prostor. Schodiště s orientací sever - jih ústí v široké chodbě,která kříží vchod vpravo směrem severozápadním, mírně se stáčí vpravo a posléze vlevo. Od křižovatky je asi do poloviny zaplavená 30 cm vody. Chodba končí přirozenou čelbou. Od křižovatky směrem vlevo je chodba celá zaplavená, mírně se stáčí směrem doleva. Kdysi musela být hladina ještě vyšší o metr, hnědá usazenina narýsovala vodoznak na stěně chodby. Vlevo za křižovatkou odbočuje z chodby úzká štola, mírně stoupající zabahněná plazivka lichoběžníkového průřezu, která také končí výlomem. Tady byl naposledy horník takřka před 500 lety. Tato štola sleduje směr sever - jih, je paralelní se vstupem. Zpočátku má obdélníkový průřez, zhruba od poloviny měnící se na čtvercový, končící profilem zhruba 60x60 cm. Je zajímavé, že nikde nejsou stopy křemenných žil ani jiných nerostů, čekal bych lesklá zrníčka pyritu nebo galenitu, ale odlesky hází jen malé destičky biotitu, černé slídy.

Druhá podzemní prostora není tak rozsáhlá, charakterem výlomu odpovídá první. Od schodiště se vydáme vlevo opět hlavní chodbou. Vlevo z ní můžeme vstoupit do boční štoly lichoběžníkového průřezu, která je poznamenána menším závalem, avšak průchozí až do zužujícího se konce. Zprava do štoly sjela hornina po zvodnělých mylonitových deskách, které štola proťala. Desky mají sklon asi 45 stupňů. Čelba opět vznikla činností starých horníků. Konec hlavní chodby končí malým otvorem (60x60 cm). Za ním spatříme zřejmě největší objev. Za ústím otvoru se nachází prakticky přímá, dlouhá štola obdélníkového profilu s mírně vejčitým stropem, protínající chodbu v kolmém směru a v jiné etáži. Její dno je v hloubce asi 1,5 m od otvoru a je pokryto vrstvou mazlavého, zapáchajícího bahna. Průchod štolou je možný prakticky v celé délce.

Šířka štoly ve výšce otvoru je 0,8 m, její výška ode dna je 2,3 m. Směrem vpravo se výlom posléze zužuje, boky jsou obezděny cihlami. Profil štoly se snižuje a dále je strop překryt kamennými deskami. Od osazení je dále neprůchodná a těžko lze vystopovat přesné ukončení. Naopak vlevo je štola dobře průchodná a končí přepážkou z cihel. Na stropě i stěnách štoly lze pěkně vidět vrypy po cepínu horníka. Ten postupoval od širokého konce zleva směrem k zúžení. Zajímavostí jsou dva stupínky vytesané pod otvorem a v protější stěně. Lze jich využít jako stupaček při provlékání se zpět nahoru. S ohledem na přesný průřez štoly, její přímý směr i rovné dno s malým žlábkem uprostřed ji považujeme za tzv. dědičnou štolu. Ta sloužila ve starých dolech k odvodu důlních vod, větrání dolů i jako průchod. Měřitelná délka štoly je 40,5 m.

Literatura uvádí:

Počva štoly, čili žula (Sohle) měla mít hladký povrch, nesměla mít stupně a nepříliš velký spád, ten byl předepsán báňským řádem. Voda se vedla stružkou přikrytou prkny (tretverk) nebo žlabem či krmí (Gerinne), jež musely být čištěny, aby se nezanesly kalem. Profil štol na Kutnohorsku byl v pozdější době 2,3 x 0,9 m.

Vzhledem k tomu, že báňský řád z Kutné Hory měl platnost v Čechách, a dokonce i ve většině Evropy, můžeme objevenou štolu považovat za dědičnou, rozměry překvapivě přesně odpovídají. Třetí podzemní prostory jsou značně rozsáhlé, jsou to velké sály, jež historicky můžeme datovat do 19. století. Jedná se o sklepy pivovaru v Opálce, jenž ukončil činnost kolem roku 1890. Po úzkých schůdcích (70 cm) s odrezlým zábradlím sestupujeme do hlavní průběžné chodby. Jedná se vlastně o tři sekce, oddělené cihelnými přepážkami se zárubněmi ze žulových kvádrů. Šířka průchodu je 1,6 m. Doleva, ve směru schůdků u stěny, je odbočka do prvního sklepa.

Ten je bohužel celý zasypán popelem, konzervami, lahvemi a dalším odpadem, který sem sypaly generace uživatelů domu nad ním. Za tímto skladem hlavní chodba končí. Otočíme-li se zpět, po levé ruce vidíme žulové kvádry sloužící k uložení sudů, stupeň je vysoký 60 cm. Sudy se do podzemí spouštěly čtvercovým otvorem ve stropě umístěném u vstupních schůdků. Stěny sálů jsou částečně obezděny pálenými cihlami, stropy jsou cihlami sklenuty. Při podrobné prohlídce lze objevit i větrací průduchy vedoucí kolem vnitřního cihelného pláště. Jeden z průduchů je zaslepen ve výšce až 4,2 m od klenby. Pálenými cihlami je vyskládána i podlaha, místy zadržující vodu.

Z prostřední sekce hlavní chodby odbočuje vpravo průchod do dvou na sebe navazujících, totožných sklepů. Malé boční sklepy mají stejné rozměry 4,2x4,5 m. Také mají po obvodu žulové kvádry na těžké sudy. Poslední sekce a tím i chodba končí viditelným zmenšením profilu, ale zejména cihelnou přepážkou, která nese stopy opravy. Přesně stejné jako dědičná štola, která tedy navazuje za přepážkou. Nabízí se vysvětlení, že stavitelé pivovarských sklepů využili původně dědičnou štolu, v její ose ji dále vyrubali značně do šířky a výšky.

Dno s původním spádem pokryli cihlami k odvodu vody z ledování, cihlami zajistili i hlavní chodbu a sklepy. Nicméně hornina podloží je velmi stabilní, nikde není vidět porušení prostor závalem ani průsakem vody, prostředí je bezpečné. Zásadním problémem může být však nefungující dědičná štola, ve které seukládají kaly kontaminované fekáliemi, zřejmě dlouhodobě, což může přinést hygienická rizika. Přimlouváme se za zhodnocení zkušeností a umu předků a zprůchodnění štoly, také s ohledem na zajištění stability kopce s kostelem při náhlém nahromadění vody v podloží. Zvodnělé mylonitové pruhy svědčí v jednom místě o horninové nesourodosti.

Hutnická exkurze

Ve skromném zbytku můžeme najít stopy dřevěného uhlí, podařilo se najít i keramické střepy z hliněných pánví. A nejen to. Byl nalezen i měděný valounek. Při redukčním vypalování sulfidických rud vznikala tzv. černá měď (slitina převážně Cu, Pb a Ag) a také měděný kamínek s malým obsahem Ag. Černá měď byla dále ságrována, aby z ní odteklo olovo obsahující vázané stříbro. Olovo bylo poté sháněno. Je-li ,,Rudka“ pozůstatkem po stříbrné huti, pak červený materiál je tzv. klejt. Je to oxid olovnatý, vedlejší produkt shánění rudního olova, v hutních provozech vznikal ve velkém množství, neboť při hutnictví stříbra veškeré kovové olovo směřovalo do kupelačního procesu, a tedy následně končilo oxidováno na klejt. Vedle žlutého klejtu může v závislosti na teplotě vznikat ještě červený klejt (tetragonální modifikace PbO). Víme, že v našich vzorcích jsou i kousky popela. Pak se jedná o nístějovinu. Pochází ze sháněcích pecí nasycených klejtem, je to v podstatě PbO + popel.

V souvislosti se zaolovňováním a sháněním, (ale i pražením a tavením) je třeba připomenout výzkum J. Veselého (Česká geologická služba), který studoval kontaminaci sedimentů několika jezer na Šumavě různými kovy (Pb, Cu, Bi, Sb, As), a to ve vrstvě sedimentu. Sedimenty byly ve 14. a v 16. století kontaminovány především olovem. Obsahy olova ve vrstvách sedminásobně až osminásobně převyšují obvyklé koncentrace (Veselý 2000). Původ tohoto olova je přisuzován právě starým stříbrným hutím, z nichž byl oxid olova odnášen větrem v podobě nepatrných částic, a to i na značné vzdálenosti. To vše by odpovídalo rozvoji dolování stříbrných rud v Kutné Hoře a na českomoravské vrchovině a v 16. stol. rozvoj a zároveň vrchol dolování v Krušných horách v Jáchymovském revíru.

Netroufám si zpochybňovat směr bádání pana Veselého, ani zjištěné hodnoty. Přesto se domnívám, že došlo k omylu. Ten, kdo několik desítek let žije pod šumavskými kopci ví, že směr větru je v drtivé většině jihozápadní až západní, tedy přesně opačný než předpokládá jako konstantu J. Veselý, takže zanášení PbO z vnitrozemí je nepravděpodobné. Sedimenty byly nasyceny totiž z lokálního zdroje. Na opačné straně hranice je nedaleko Bodenmaisu starý stříbrný důl Silbergberg, kde byly stříbrné rudy exploatovány. Směr větru, minimální vzdálenost a stejné užívané hutnické procesy nasvědčují tomuto faktu. Navíc při přechodu vzduchu přes pohraniční hřeben dojde k jeho stlačení a zrychlení, za hřebenem naopak rychlost větru klesá a těžší částečky mohou vypadávat, což je známý fyzikální jev.

Pátrání na Rudce můžeme zařadit do tzv. montánní archeologie. Ta nehledá jen staré hornické nářadí, ale také zbytky pecí, odvaly, vodní kanály, strusku, mlecí kameny, i keramické střepy v okolí SDD. Střepy z nepolévaných hliněných nádob jsou zbytky speciálních kupelačních nádob zvaných test. Byly to nepolévané keramické mísy sloužící k jemné rafinaci (čištění) stříbra. Proces byl podobný kupelaci, ale za podmínek energičtější oxidace, kdy docházelo i k oxidaci kovových příměsí jako Cu apod. Oxidy nežádoucích kovů jsou vázány porézními stěnami nádoby. Výsledně vyrobené stříbro obsahuje 98% až 99% Ag. Velmi významný v oblasti montánní archeologie je i nicotný valounek mědi. Byl nalezen i pěkný vzorek homogenní strusky.

V pozdějších dobách se údajně na Rudce vyráběla dýmavá kyselina sírová (kronika Strážova), neboli vitriol. Ta se také uchovávala v keramických nádobách. Žádné písemné doklady o době dolování, druhu stříbronosné rudy a množství vytěženého stříbra se nedochovaly. Protože v podzemí nebyly nalezeny křemenné žíly, vápencové pruhy, jiná žilovina, dokonce ani povlaky jinde všude přítomného pyritu, je stále záhadou, jaký druh polymetalické rudy zde byl dobýván. Drobné odlesky způsobovaly pouze plošky biotitu (černé slídy) na stěnách výlomu. Světlo svítilen na stěnách chodeb tak vykreslilo další otazníky. Opravdu v podzemí Strážova byly dobývány stříbrné rudy? Odkud do kraje putovalo velké množství olova nutného při tavbě stříbra, jakými starými stezkami? Proč nebylo nikdy nalezeno v obvodu města více artefaktů montánní archeologie?

Možná se u Strážova nacházel centrální hutní provoz, zpracovávající rudy těžené v několika blízkých známých lokalitách. Navíc byly ještě po válce vedle Rudky pozůstatky hamru. Ten samozřejmě stříbro nekoval, ale vodní kolo v minulosti mohlo pohánět měchy vhánějící vzduch do pecí. Provoz mohl pracovat pro suroviny dodávané ze Strážova, z Hor Matky Boží (v letech 1534-1541 získáno 1 107 kg stříbra) a Velhartic. Všude se prokazatelně těžilo, městská práva byla udělována prakticky ve stejnou dobu (12.11.1522 Hory Matky Boží, 1522 první zmínka o těžbě zlata ve Velharticích – bylo ve slitině se stříbrem tzv. elektrum, 1524 práva Strážov). Spojovacím článkem měst, rozvoje těžby a výroby stříbra mohl být jejich vlastník Zdeněk Lev z Rožmitálu, který navíc vlastnil i Čachrov. I zde jsou pozůstatky po dolování, přičemž se zmiňuje vedle tuhy i stříbro.

Literatura:

Nový Luboš a kolektiv: Dějiny techniky v Československu (do konce 18. století), Academia 1974
Pelant Jan: Města a městečka západočeského kraje, Západočeské nakladatelství 1988
Fotografie: M. Kříž, Muzeum Královského hvozdu, repro Erckert- přelévání olověné taveniny do vypalovacích mís.

Ing.Antonín Gibiš

Webdesign & hosting: ŠumavaNet.CZ
Šumava, Nýrsko - turistické informace, tipy na výlety, ...